Babu byla od narození jiná než ostatní miminka. Jednak se hned zjistila svalová hypotonie a díky tomu, že máme skvělou pediatričku, která nic nezanedbá, jsme hned byli odesláni na neurologii a rehabilitace a ještě před koncem šestinedělí jsme začali cvičit Vojtovu metodu, jednak Barunka byla neskutečně hodné miminko. Přes den dokázala spát i 6 hodin v kuse, v noci měla rekord dokonce 11 hodin! Krásně papala, přibírala tak akorát, takže jsme vůbec neznali klasické problémy malých miminek. Horší byl pohyb – i přes intenzivní cvičení (čtyřikrát až pětkrát denně sestava několika cviků, čili dohromady nám někdy cvičení zabralo i dvě hodiny denně) byl její psychomotorický vývoj zpomalený. Hlavičku začala zvedat v 5 měsících, otáčet se začala v 8 měsících, plazit také v 8 měsících, šikmý sed přišel někdy ve 13 měsících, lezení a klasický sed v 15 měsících, v 16 měsících si prvně stoupla, v 18 začala chodit v bytě (první krůček vedl ke mně, to byl taaaaak krásný pocit :)), v 19 měsících proběhly první nesmělé krůčky venku. V té době se začaly projevovat zvláštnosti v chování. U pediatričky jsem se o problému zmínila hned při další preventivní prohlídce. Tehdy byla Babu ještě malá, a tak jsme vyčkávali, ale když se situace nelepšila, paní doktorka mi dala kontakty na odborníky. Naštěstí naše pediatrička patří mezi ty, kdo maminkám naslouchají 
Dostali jsme se do péče psycholožky, která nás pak odeslala k dětské psychiatričce. Tady padla diagnóza, kterou jsme očekávali a která nám nepřinesla nějaký větší stres či odmítání, ale úlevu – ve smyslu, že jsme neselhali jako rodiče a hlavně že se nám dostanou infomrace, jak s dcerkou pracovat. Tou diagnózou je porucha autistického spektra. Prozatím není blíže specifikována, protože pro nás není tak důležitý ten „šuplíček“, ale to, jak s Barunkou pracovat a jak se k ní chovat. Babu je úžasná holčička, zaslouží si, abychom se k ní chovali tak, aby ona našemu světu co nejlépe rozuměla – i když to je pro autistu hodně těžké. Do Barunčiných 7 let jsme spolupracovali s ranou péčí (ta je pouze pro děti do 7 let). Dále jsme se zapojili do občanského sdružení, kde si s rodinami autistů z okolí pomáháme, stali se z nás velmi blízcí přátelé. Scházíme se v tzv. klubu autistů, pořádáme přednášky, benefiční akce. Barunka navštěvovala speciální mateřskou školu. Nyní chodí do první třídy základní školy praktické. S Barunkou procházíme různými terapiemi. Na ergoterapii v berounské rehabilitační nemocnici rozvíjí jemnou i hrubou motoriku, spolupráci „oko – mozek – ruka“, učí se trpělivosti (dokončit zadaný úkol). Muzikoterapie, na kterou jezdíme do stacionáře Dobromysl (také v Berouně), jí velmi pomáhá ke zklidnění, navozuje příjemné pocity a dobrou náladu.
Speciální terapie pro děti s autismem podstupované v Aut-centru nám zase pomáhají procházet s Barunkou jejími emocemi, učí se tam tyto emoce poznávat a zvládat, zvyšuje si sebevědomí tím, že plní úkoly (čili vidí, že něco umí, zvládne, zažije úspěch…). Canisterapie vedená výborným tandemem ve složení: naše kamarádka Radka a její blonďatý retrívr Oliver pomáhá Barunce jednak také v rozvoji jemné i hrubé motoriky, jednak v kontaktu se zvířetem (když jsme začínali, nebyla dcerka téměř schopna se dotknout srsti, dnes jsme tak daleko, že máme doma kocoura, kterého Barunka neustále hladí a chová), který následně vede i ke zlepšení komunikace s lidmi. Toto je jeden z důvodů, proč jsme začali uvažovat o asistenčním psovi pro Báru. Se zvířaty souvisí i poslední terapie, na kterou dojíždíme, a to hipoterapie. Tady nás Babu velmi překvapila, protože oproti původním očekáváním si koně zamilovala snad na první pohled. Jezdí od začátku naprosto v pohodě, dokonce se pokaždé na „svého“ koníka velmi těší. Nakonec i toho kocourka, kterého teď máme doma, jsme si dovezli od koní. Zvířata tedy hrají v našich životech velmi podstatnou a krásnou roli. Důvodů, proč chceme pro dceru asistenčního psího kamaráda, je tedy hned několik: Zvířecí kontakt, který nakonec povede i ke zlepšení komunikace s lidmi; rozvoj jemné a hrubé motoriky – čili canisterapie; a pak také to, že psí kamarád bude umět Barunku například zastavit, když ona poběží do silnice (neboť nevnímá nebezpečí) či najít, kdyby se náhodou někde vytrhla z ruky a ztratila se. Ona se totiž neumí domluvit, dokonce ani nemá orientaci v lidech. V praxi to znamená, že je schopna se na ulici přidat k jakékoli paní typově podobné mně a myslet si, že je to maminka. Totéž samozřejmě s tatínkem, babičkou, dědou. Dokonce stačí, aby dotyčný měl třeba stejnou tašku jako její otec a ona jej hned označí za tátu. Samozřejmě Barunku na ulici velmi hlídáme, ale také víme, že může přijít onen osudný zlomek vteřiny, kdy je najednou vše jinak. I v tomto dceři i nám pomůže asistenční pes.
S dcerou a manželem žijeme v bytě v panelovém domě v malém městě. Naše finanční situace nedovoluje uhradit náklady na výcvik asistenčního psa z vlastních prostředků. Já jsem kvůli dceřině postižení opustila zaměstnání, abych se mohla věnovat Barunce a jejím terapiím. Manžel musel v zaměstnání po více než 20 letech skončit, protože jeho zaměstnavatel řešil finanční nouzi tím, že zaměstnancům několik měsíců nehradil mzdy. V současné době je manžel veden na úřadu práce – samozřejmě počítáme s tím, že v brzké době práci najde.
Z našich koníčků: určitě vede zájem o přírodu, v jakémkoli směru. Máme rádi zvířata, doma chováme kocoura a zakrslou králičici. Volný čas trávíme procházkami v přírodě, houbařením, koupáním v rybnících, jezerech, přehradách. Také provozujeme tramping.
Přikládám fotografii se svým budoucím asistenčním kamarádem Maxem, na jehož výcvik žádáme příspěvek.
Za jakoukoli pomoc děkujeme
Petra Jungmannová
Králův Dvůr
Tel: 722947822
